Kytarista 4

12. 04. 2013 | † 28. 10. 2014 | kód autora: Unl

 the_quietness_of_you_by_ineedc

Otevřu oprýskané domovní dveře a octnu se v neútulném špinavém bytě. Prázdné obaly od pizzy a láhve alkoholu se povalují všude možně, přímo bijou do očí každému, kdo se tu jen pokusí vkročit.

Nesnesitelný zápach plísně se line celým domem. 

Nechci tu zůstat, nezdržuji se zde, protože tohle já nepokládám za něco, kde je třeba přetrvávat. Sny, naivita, ty člověka odtáhnou od podstatných věcí, zabijou jejich význam, zničí a pošlapou osobnost jakéhokoliv člověka. Nenávidím je. Raději zůstanu navždy nechtěným vyvrhelem, než abych se vnucovala nebo se falešně přetvařovala. Nenosím s sebou žádný ochranný štít, jenž by mě bránil před nepřáteli. Musím si vystačit sama a spoléhat se na vlastní činy.To je myšlenka, která mi propluje hlavou kdykoliv tu jsem. 

Rázně se rozcházím ke dřevěným schodům, vystoupám po nich do patra a příjdu až ke svému pokoji. Jediná čistá a snad i příjemná místnost.. Police stráží několik osvěžovačů vzduchu, na něž jsem si sama vydělala nesčetnými brigádami či vypomocmi ve zverimexu naproti. Jeho majitelkou je sympatická třicátnice, Lisa Connorová. Ráda s ní debatuju o životě, Lisa je totiž hotový optimista a dovede každému pozvednout náladu minimálně o pár stupňů nahoru. Netvrdím však, že se doopravdy známe. Někdy spolu prohodíme sotva několik slov, ale stejně se v její přítomností cítím lépe než v kterékoliv jiné.

Zapátrám na psacím stole a uchopím několik sešitů s poznámkami, abych si mohla zopakovat naspoledy probrané látky. Škola je pro mě vším. Jistým pocitem, že jednou..budu dostatečně chytrá, abych mohla zastávat kvalitní práci a měla na živobytí. Nebudu se už muset schovávat před zdrcující realitou, utíkat před osudem, hrát si s ním na schovávanou.

Odcházím pryč. Nechci tu ztrácet ani minutu svého života. Nikdy! Nenávidím to tu. Věčně tu není nikdo k zastižení, žádný příslušník rodiny. Kdybych tu chtěla hledat živého tvora, naskytl by se mi pohled snad jen na pár brouků, lezoucích malými uzkými cestičkami v rozích podél zdí. Proto jsem si zvykla nečekat na zázraky, nedějou se, tak to je.

Povzdychnu si a razím si cestu k jezeru, kde trávím nejvíce svého volného času.

Uklidňující šepot vod...

....

Květy, travina, hmyz, život.

Ano, snad si zde mohu dopřát trochu pohodlí a odtrhnout se od jinak nudného světa. Kdyby mi někdo chtěl odepřít tuhle část mého "já", pravděpodobně bych se zhroutila.

Přemýšlím nad absurdními hodnotami života a poočku listuju v poznámkách psaných drobnopísmem, je plné škrábanců a každé slovo jiným rukopisem, těžko se to luští.

Zhruba dvě hodiny posedávám na lavičce a poté se automaticky zvednu. Zkontroluju si čas a tiše zakleju. Touhle dobou už bych měla být ve zmrzlinovém stánku. Je to malá brigáda za malé peníze, ale tak či tak, beru všechny příležitosti, které se naskytnou.

Není to tak zoufalé, jak to zní. Je to denní rutina. Alespoň tedy pro člověka, jako jsem já.

 Běžím po asfaltové cestě asi deset minut, krajina kolem se rychle mění. Zadýchaně se doplížím ke skromnému náměstí, na jehož rohu je barevný stánek. Je zasazený přímo v jedné z budov, takže se dá říci, že to není "jen stánek". Zpoza okýnka mě sledují dvě rozhněvané oči. Patří Alishe, pihaté dívce s brýlemi a rovnátky. Šklebí se, jakoby jí někdo nutil jíst šťovíky. Alisha není ani příjemná, ani sympatická, ani veselá. Spíše bych jí charakterizovala slovy: "drzý rozmazlený spratek". Tuším, že je z bohaté rodiny, ale z nějakého důvodu má nutkání si přivydělat.

"Ahoj Alisho," pronesu s hranou vřelostí. Slyším jak zrzce zaskřípou zuby.

"Ty jsi Tara Brownová, že? Ta socka, co zřejmě nemá ani na hodinky," reaguje zákeřně a se mnou cloumá vlna vzteku. To si mohla zajisté odpustit.

"Taky tě ráda vidím," pronesu jen a vystřídám si s Alishou místo. Zasednu za špinavé okýnko a čekám na zákazníky. Malou ponurou místností se šíří vůně zmrzliny a ledové tříště.

Touhle dobou si mnozí lidé ještě nedovolí producírovat se po ulicích s kornoutem zmrzliny, neboť se zima ještě zcela nevzdala své moci nad počasím. Přesto se již najde několik, řekněme odvážlivců, které kašel a rýma nezastraší.

Do sešitu si kreslím stromy a vykresluji krajinu u jezera. Nic jiného mě nenapadá. Mrzí mě, že jsem si tu nevzala třeba knihu nebo jinou věc, jenž umí zahnat dlouhou chvíli.

Někdo zaklepe na zaprášené okénko. Vyhrnu ho a upřu zrak k malému devítiletému chlapci.

"Malou jahodovou, prosím," řekne líbezným dětským hláskem.

Vezmu kornout, natočím do něj zmrzlinu a přes malou škvíru jí prostrčím chlapcovi. Usmívá se, to je koneckonců dobře.

Vytáhne z kapsy několik kovových mincí, dám je do rezavé pokladnice a pokračuji v kreslení.

Znovu se ozve klepání.

Tentokrát však za ním stojí někdo, kdo mi připadá povědomý.


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.